Přes naši cestu dnes ráno

Přes naši cestu dnes ráno

předlo se tolik drobounkých pavučin!

Úsměv se položil do lučin

rosnými krůpějemi

a ty – neviditelný –

šel jsi se mnou tichými kročejemi.

Kdyby ty pavučiny,

jež stříbří se v paprscích,

s pavučinami pohledů mých

zapříst tě mohly

v krásu do lesa zakletou,

kdybych mohla s tebou chodit cestou tou

z rána i v poledne spalující

i v noci při měsíci,

kdy krása jeho tajemní,

i v časných ránech, než se rozední!

Kdybych ti směla dát

všechnu svou něhu nastřádanou,

nedotýkanou,

v radost upředenou,

jež nezná chvat

a smutek loučení!

Kdybych se směla snést

paprskem do tvých cest,

dotknout se tvého těla

svou žhavou touhou,

všechno ti snést,

co bych dávat ti chtěla –

byl by ten den,

který se přede mnou rozběhl do lučin –

upředen ze samých stříbrných pavučin.