Přes práh jsem zase vešla toho domu,

Přes práh jsem zase vešla toho domu,

smrt z dveří vyšla, slyšet kročeje –

po stráni šla, kol tichých, holých stromů,

a zmizela kdes v šeru aleje.

Zvon naříká tam v městě s věží dÓmu –

ta píseň ztichla, již ji nepěje

tu nikdo více. Zpívala tu – komu?

Schnou slzy v oku jak ty krůpěje.

Z řas měkká ruka setřela je čísi

jak z milujících očí Roxany –

nad štítem slunce vstává jako kdysi.

A nad jezerem zlatý závoj visí.

Vlak hučí... pučí staré kaštany,

mdlá vůně v duši vzpomínku zas křísí.