Přesmutná hystorye o Drahomíře, kterak se na Hradčanech s vozem y s koňmi propad...

Sem poďte dobří lidičky,

Jenž ctíte staré časy,

Zde poslechněte písničky,

Že se vám sježí vlasy;

Nebude třeba za ně brát,

Od sebe budou samy stát

Jak štětiny vám vzhůru,

Strach vám, – že máte můru.

Vy předc se dáte pohnouti,

Z vás mnohé pohromadě

Sem tam jsem viděl na pouti,

Na Můstku, Vyšehradě,

Výroční kde byl slaven den,

Měli jste huby do kořen;

A ještě po zpívání

Byli jste v poslouchání.

Vám hodno; však ne Pražákům

Zazpívat hystoryi,

Posmívají se zpěvákům,

Z nich tropí komedyi;

A starožitné památky

Za lživé drží pohádky,

Vás všecky poslouchače

Drží jen za trubače.

Však já jim notně vyzpívám,

Že šašek zanechají:

Ztratí se pryč a mně y vám

Budoucně pokoj dají.

Nechme jich, přijdem na ně zas,

Jest již k zpívání velký čas;

Nastavte teď svých sluchů,

Chcy křičet, co mám duchu.

Zde, co má leží krabice

S písněmi, byla díra,

Kde se ta lítá dračice

Propadla Drahomíra:

Zde stával s malováním sloup,

By pochopil y každý troup,

Co skryto jest v té díře,

By dát to musyl k víře.

Král ctěný plaše bludů lest

Dal sochu rozkopati;

Nenašli do propasti vjezd,

Musyl se zasypati:

Nalezli píseň zazděnou,

Za starých časů složenou,

Tu zjevím: poslouchejte,

Začnu, jen pozor dejte.

„Z všech potvor, co kdy nosyla

Zem Česká, nad vší míru

Lítější žádná nebyla

Nad zlicy Drahomíru:

Toť byla arcypohanka,

A na křesťany tyranka,

Sklad pýchy, nádhernosti,

Msty, sváru, ukrutnosti.“

Několik znám syc hraběnek,

V pýše jí neoddají,

Když sprostý jim nepřijde vděk,

Do očí naplivají:

Vonucý jest jim sprostý lid,

Nádhernost nejmilejší cyt;

Páchají, což jim možné,

Přitom jsou přepobožné.

„Ta kněžna byla nezbedná,

A řeknu bez okolku,

Že byla čertem posedlá,

S ním také v blízkém spolku.

A protož kusy tropila,

Že se jí země hrozyla:

A její srdce hrdé

Nad ocel bylo tvrdé.“

Chtí mnozý přiřknout k omylu

To divné společenství:

V svém zdání kladou posylu,

Vížíc se v rukojemství;

Že nemoh bydlet původ psot

V ní, jenž vyvedla bláhy plot:

Však mají brykul stále,

Zazpívám raděj dále.

„Po žezlu cýlil její vzor,

V ní plála žádost vlády,

Tropila manželovi vzdor,

Příkoří, žel a svády.

Nic jí nebylo svatého;

Pro vládu všeho blahého

Zbavit se byla v stavu,

V zkaz dáti vzteku hlavu!

Nádhernost, pýcha, šperků blesk

Kojily srdce líté:

Nosyla šatstvo samý lesk

Na způsob bohyň šité;

Mít chtěla božskou poctu, čest,

Starala se vždy o pověst,

Že předčí krásou Ladu,

Že vede sama vládu.

Zakusyl mnoho Vratislav,

Tu lítou sani krotě,

K ní celý láskou vroucnou plav

Chtěl žíti při jednotě;

Však kněžna pravá vzteklice

Byla jest lítá dračice:

Nevřela na pokřtěnce,

Mít chtěla odtržence.“

Mnohý chce držet omluvu

Pro kněžnu Drahomíru;

Vytýkav ženám pomluvu,

Na jednu že jsou míru:

Že všecky těší napnutí,

Nevole, sváry, vládnutí,

A že jsou plny zloby,

Poklísek, vášní, mdloby.

„Když po umrtí manžela

Vlády se uchopila,

Tu teprv žezlem zpupněla,

Ukrutnost prozradila.

Mluv Pražské svaté dlážení,

Jak pohanové vzbuzení

Tvou dlažbu jednu každou

Jsou poškvrnili vraždou.“

Zas mnozý, kteří s výhlídky

Starožitnosti hledí,

Všel’jaké mají namítky,

Na sta brykulí vědí:

Že toho času k spatření

Nebylo v Praze dlážení;

Nechť o tom kdo chce soudí,

Kdo věří, nezabloudí.

Dí kněžna: „Mám moc s zákony

Pro dobré všecko směřit;

Určiti Bohům poklony,

Kdo co má v srdcy věřit.

Trpím vám ctíti příšery,

Posvátné tropit pověry;

Však světla, nových bludů,

Vyhnanstvím trestat budu.

Hned dala bořit kostely,

Křesťanské prvotiny;

Věže se dolů kácely,

Ostály zříceniny.

Dala též přísné rozkazy:

Páliti svaté obrazy;

Vypověděla kněze

Přes skalné České meze.“

Odpusťte její slepotě,

Že dala žákům výhost;

Nemohla zvyknout novotě;

Kde hrozyl vzýt ji zlý host:

Kde jevilo to učení

O věčném škůdců mučení,

Kde novověrcy za to

Dát měli osep zlato.

„Mocností spitá zůřila

Po Praze, po krajině:

Krev vlastních krutě cedila,

To zakusyla tchyně:

Že zastávala křesťanstvo,

Tupila slepé pohanstvo,

Že k víře vedla vnuka,

Musyla zkusyt muka.“

Najdeme sem tam nevěstu

Tou naplněnou tužbou;

Kdyby jen směla bez trestu

Posloužit stejnou službou.

Zvlášť, když je žezlo v příčině,

Mstou válčí obě sokyně,

Zde není ustrnutí,

Hledá se zahynutí.

„Nezbedné matky svatý trs

Když přišel k České vládě,

Upevnil svaté víry tvrz,

Hned výhost dal vší svádě:

Počal se Čechům blahý věk,

Ztratila moc, vřel v srdcy vztek,

Chtěla mír v Čechách zvrátit,

Synovi život zkrátit? –

Ty nejsy máť, jsy potvora!

Jed chtělas dáti synu;

A odstraněná od dvora,

Chystalas jinou vinu:

O Boleslavě vraždu jev,

Jak pro víru tam tekla krev,

Jak se brach v krvi máchal,

Na bratru vraždu spáchal?“ –

„Co vrahbí spáchal Boleslav,

Nic po tom Drahomíře;

S vraždou se staral o svůj stav,

Nechtě tak škodit víře.

Naproti bratru kojil hněv,

Pro žezlo vylil svatou krev;

Netřeba nabádání

Zbrojnému k panování.

Když přišel vrahbí k vládnutí,

Narostly jí zas rohy:

Zřelo se staré napnutí,

Ctili se její bohy;

Pohanstvo zase vzbudila,

Žákovstvo vážné tupila,

To na ní dalo klatbu,

Chystalo v pekle svatbu.“

Upřímě jevím každému,

S ním nejsou žádné žerty,

Vymele též y svornému

Tupením, sváry, čerty.

Pročež se ho nad ďasa var,

Syc přijdeš jako jiný v zmar,

Kdo je popudí, splaší,

Po smrti jistě straší.

„Byla jest právě neděle,

Když jela v pompě zlaté,

Lid na Hradčanech v kostele

Modlil se při mši svaté.

Zaslechna zvonit vozka sstoup

S vozu, by se poklonil hloub,

Nechal jí s koňmi státi;

Ona začala láti.“

Lát není slyšet panský stav

Za našich volných časů:

Jest krotký, mírný jeho mrav,

Nechá jen klíti chasu;

Jak slyší zvučet na zvony,

Neopomine poklony,

A chce hned s vozu slezti,

Však se dá dále vezti.

„Kně klela, až se kostel třás,

Až se hýbala země:

Proklatý buďte každý z vás,

Proklato České plémě,

Ano ctí bohy židovské,

A potupuje otcovské,

Pro tyto sem vedrané

Mají být pošlapané.

Peróne, co dělá tvůj hrom,

Že neboříš jich chrámy,

Všem jejich žákům vazy zlom,

Netrp jich mezy námi;

A ty pak bůžku novotný

Ukaž se předc, žes životný!

Pohlť ho pekla tlama,

Vypudím syc ho sama.

A hle! co se hned stalo v tom?

Otevřela se díra.

Hřmot byl, jako když tluče hrom,

Děsý se Drahomíra.

Brůny její se spínají,

Dna hle pod nimi padají,

Cýtit jest sýry puchu,

Viděti roj zlých duchů.

To byla hrůza, to byl strach,

Viděti živé ďábly,

A pekla výheň: smutný tah!

Hrůzou všem nehty zábly.

Roj čertů vidět k ní se drát,

Slyšeti druhé z pekla řvát,

V té díře rozlíhání,

Kočáru hrncování!“

Nenapadá mne outrpnost,

Že peklo kněžnu řeže,

Neb natropila hříchů dost,

Mně líto jest jen spřeže,

Těch ušlechtilých, švarných brůn,

Že zlobohův spatřiti trůn

Musyly bez vší viny,

Měvše schválené činy.

„Hleďte, jaký jest potkal div

Tak pobožného vozku,

Na suchu kleče zůstal živ,

Než bledý jako z vosku.

Bič jeho, ač jím nepohnul,

Sám od sebe se vzhůru pnul;

Ach! zavírá se díra,

Ach! křičí Drahomíra.

Pohanská svedla pověra

Horlivou Drahomíru

Do strašlivého jezera!

Zdaž znala v pýše míru?

Za její vlasti týrání

Zakouší v pekle kárání,

V ohnivém jezdí voze,

Být mohla na obloze!“

Kronyka jiná praví nám,

Že víru naši ctila,

Že na Tetíně svatý chrám

Pro pamět založila;

Však, spřeže pyšné ukazy,

Že přivodily urazy,

Že smutný konec vzala,

Spřež že ji utahala.

Ať jedno, druhé pravda jest,

Já držím na oboje;

Nechcy rozsoudit, co je lest,

Nerád mám hádky, boje;

Neb chcy od obou známý plat,

Nechcy žádného rozhněvat;

Jen kupte chutě píseň,

Otřena jest s ní plíseň.