PŘEŠTICE.

V čivů svých vděčném rozepjetí

naslouchám větám operním,

počínám rád mít hluk a děti:

nejsem již, myslím, moderním.

Moderní člověk všude zdřímne,

je mu tak stejno, kde má žít –

a přece může vědomí mne

blízkosti oné oblažit.

A já tam žití po bloudivém

s častou tak změnou jeviště

v čistém a prudkém citu chtivém

po prahu toužím rodiště...

Malé to město v nedaleku,

v loučení když jsem rozruchu

stříšky ty zdravil, stromy, řeku,

pokojně spalo na uchu,

a jen když kočár kolem stájí

hnal se, kýs pozdrav sluch můj stih’:

instinktivní to bylo ržání

přátel mých, koní dragonských.

Vylétlo ptáče... Vytratí se,

tolik jich, v svět se rozletí,

a kolik jich as navrátí se,

mine-li čtvrt jim století?...

Moderní člověk všude zdřímne.

Jemu je stejno, kde má žít...

a přece může vědomí mne

blízkosti oné oblažit?

Proč byla tedy všechna pýcha?

Protesty proti citu, proč?

Tam, odkud vyjel, staví zticha

v blouznivé jízdě kolotoč...

(Zde přehoup’ s koněm jezdec pestrý

rybníčky s bláta obrubou...

v průvodu matky své a sestry

tudy jsem chodil na hrubou,

zde jsme se s otcem koupávali,

odtud šla cesta do polí...

a s této meze v modré dáli

stříbrné svítí topoly...)

Ano... já toužím... Po bloudivém

žití a změnách jeviště

v čistém a prudkém citu chtivém

po prahu toužím rodiště...

A jak je projdu v zamyšlení

(mám nač – za čtvrt to století)

na žal prvního rozloučení

dnes co muž budu mysleti...