PRETENDENT ZAPOMENUTÉHO TRŮNU.

Letohrad stárne, brokát sytí moly,

jak líce mumií jsou němy pergameny,

větrné prázdno pavlánů na prsou těžce bolí

a krby prochladly nad prapamátkou ženy.

Tradice věrná teskný portál hlídá,

neb zvoník plesnivý kdys zesnul u orloje,

na duté spižírny svým hnátem ťuká bída

a Večer vjíždí v pusté parku chvoje.

Pavoučí gobelín vlá nad korunní lůže,

kde opuštěn mře velmož slaboduchý.

Ví, že je král! Nuž, s bohem shasit může

svůj pohled vítězný a zimničný a suchý.

„Vzdálenou zemí, silným lidem vládne

a trůn s ním sdílí paní jeho přesladká“ – –

(Juž sině květou ruce jeho chladné

a směšné poušti insignie z pozlátka).

„Lid vděčné jemu vzpíná obelisky

a zlato, síně věd, vše jeho relief nese“..

(Do oken slepých stíní topol blízký

a kostrou šedivou se lítostivě třese.)

Den dozpíval a jas se nenavrátí,

neb není útrpných, by rozžehnuli svíci;

pseudokrál umírá a dech se spěšně krátí..

– – Jsou připraveny trůny pro trpící!!