PŘEVTĚLENÍ.

Ze hlubin bolesti velký jsem slyšel hlas –

Vy jste nás zavolal, tajemný Pane,

k splynutí slavnému v mystické nebe,

jako jste svolával anděly hříchu.

Podobni povadlým růžím

nad tůní života tiše jsme pluli,

neseni spodními proudy v obrovské moře.

Naposled zahlédly vyhaslé oči

koráby nádherné, plynoucí kolem,

záření jejichž nám zdálo se planouti dvojitým světlem:

červánkem nového jitra,

purpurem červnové noci.

Vonícím parkem jsme kráčeli smutni

k Vašemu hrdému božství.

Budoucí staletí zřeli jsme v mlhavé dáli

jako řad panenských duší,

bloudících vesmírem, by se z nich staly

později matky.

Magickým dotekem paprsků nesčetných sluncí

milost jsme přijali, zázraky chápat.

Blaženi stáli jsme němi v závrati hlubokých dojmů;

zřeli jsme v zrcadle bezedných hlubin

tváři svou ubohou v závoji bolu,

který se ve mlhách kosmických ztrácel.

Vzkřikli jsme úžasem!

Vy jste nás neslyšel, tajemný Pane,

proto se zástupy o Vaše bytí tak přely!

Šli jsme Vás pochopit v mystické nebe,

kam jsme se dívali před rokem v svatvečer víry

s vysoké věže svých nádherných chrámů,

které jste stavět Vy zákonem kázal.

Nikdo nás nepoznal na pouti svaté,

kterou jsme konali k rozkazům Vašim.

Těžko jsme chápali Majestát božský,

který nám tisíci reflexy zářil,

jež jsme již spatřili nad zemí pláti

jako štít ze zlata Caesara našeho v nádheře sluncí,

na jehož velebnost nesměly pohlížet s hrdostí otroků oči.

S vědomím chabosti vlastní

s Vámi jsme splynuli pro chvíli života v slavnostním rouše,

které jsme chystali k očistě duší.

Sotva jsme počali nesmírnost Vaši

dojati chápat,

kázal jste otevřít svatá svá Písma

andělům Víry.

Na slední stránce jsme litery shlédli

s hlubokým smyslem tajemství Vašich,

kterých jsme nemohli chápat.

„Přijdete zpátky!“ četli jsme v úžasu němi!

Vzbudil jste nadšení svoje

pro tvorbu zázraků nových,

z kterých jsme povstali, tajemní lidé.

Do rovin vonících novými květy

poslal jste pro život chorobné duše,

které teď nesmírně touží

po Vašem mystickém nebi,

aby tam splynuly, sklíčeny smutkem,

který jim napadal v kalichy v rozkvětu době

jako pel květiny jiné,

aby je oplodnil pro účel vzrůstu.

Z hlubin teď volají rouhavá slova o velké lásce,

která je zabila zářícím bleskem –

Slyšíte, Pane můj, modlitby samoty mojí?

Ze zřídla tajemství čerpá je duše,

zemdlená novou svou poutí,

trýzněna bolestně žijícím já,

stvořeným z popelu propadlých pekel

satany očisty, padlými anděly smutku!