Při bourání trestnice Svato-Václavské.

Ve staré zdivo motyku mocnou ranou

vetkla první dělnická ruka hrubá;

malta, kámen hrne se s štěrkem sypkým.

Za ránou rána!

Dutě zní to chodbami. Temný rachot.

Steré ruce trhají trámy, latě,

prachu víry na chvíli zkalí nebe.

Sekery, háky

v chvatné práci vesele řinčí! Brzy

z obrovského kolossu zdi ční holé

příčným spjaté trámovím, jímž se směje

dubnové nebe.

Čistý azur poprvé v hloub se dívá

v kobky zvyklé řinčení pout a želez,

stínům zvyklé, nadávkám, klení, stráže

rhytmickým krokům.

Zdivo padá. Kamenem každým, dolů

který letí v průvodu štěrku s pískem,

padá cosi plného těžkých žalů,

kletby a vzdechů.

Padá cosi z příšerných tvojich stínů,

Minulosti! Slzami vlhké býti

zdá se mrtvé kamení, v než teď ruka

dělnická tříská.

Tuhá, tvrdá, mozoly svatá ruka,

stěží sebe poctivou prací živíc,

boří starých žalářů silné klenby,

mohutné klece,

v nichž se krčil za mříže jatý Zločin

krví bratra zmokvanou kšticí třesa,

v nichž se kálo samotou, posty, pouty

dědictví Kaina.

Velký symbol budoucí zřím tu doby.

Trhá klenbu žalářů dělná ruka.

Jako Kristus lupiče mrskal z chrámů,

posvátná Práce

mrská Zločin důtkami svého hněvu,

kácí hrdé pevnosti viny, hříchu,

rovná s zemí Zoufalství smutný asyl

Volnosti kynouc.

Rychle k dílu! Padejte, vetché valy!

Každá rána propouští sem pruh nebe,

úzkou zdiva trhlinou juž mi kývá

z protějších břehů

Stará Praha! Velebný dóm v svých parách,

svěží zeleň Petřínských táhlých strání,

domy, domy! S kytkami starých stromů

směje se Smíchov!

Rychle k dílu! Vězení chmurné zdivo

kde se táhlo linií jednotvárnou,

stůjte brzy paláce, řady domů,

dílny a školy.

Kde zněl dříve v rachotu mechanickém

tkalcův přístroj pod rukou zločincovou,

duňte mocně v továrnách klidné práce

kladiva rány.

Jako zvony velkého příští duňte!

Kde dřív pouta řinčela v dlouhé řadě,

v režném šatu trestanci kdy šli kolem

s bodáků četou,

brzy hoň se veselá, ryčná mládež,

naplň hlasně povykem prostor ulic,

val se proudy s torbami jásající

úderem čtvrté.

Mrtvé ticho odlehlé čtvrti! – Bylo!

Dnes juž topor s kladivem vítězícím,

práce klopot, dozorců bystrý povel,

vozy a koně,

všecko hlásá velikou změnu doby,

všecko hlásá, do prachu jak se hroutí

nejen Viny věznice svory, pouta,

nýbrž i Vina.

Tato první skřípajíc zuby musí

couvnout od nás, Michalem skláný démon,

dál vždy, dále k oblasti ledných pólů

v nejzazší Thuli.

Volné lidstvo Myšlénkou, silné Prací

v slávě nohu postaví v tyto trosky

že kdys byly, zapíše Klio do hvězd

démantným rydlem.