Při čtení dějin z doby pobělohorské.

Duše má jak holubice

letí nad propastí času,

peruť slábne víc a více,

kalné oko nemá jasu,

všude se jí v cestu staví

stínův oblak šerý:

samé zjevy bledých tváří,

nad čelem kruh zlatý jasně září,

v týle rudnou pruhy od sekery.

Nedávej se stíny těmi,

holubice sivá!

Hleď, z těch hrdel dolů k zemi

krev a krev jen splývá;

perutě-li potřísní ti,

ohněm se ti ňadro vznítí,

požár v hruď se vnoří,

pak bolestí neslýchanou

místo písní žaly v duši vzplanou

všech, jež potěšit si chtěla v hoři.