PŘI ČTENÍ „LISTÁRNY REDAKČNÍ“.

V časopise každém zadumané, tiše

nad ty řádky skláním kočičí svůj hled,

do nichž mocná ruka redaktora píše

literátům mladým ždanou odpověď.

Někdy ortel strašný jenom prostě zjeví,

jindy s posměchem se trpkým netají,

na pranýř tam staví mladých duší zpěvy,

o pomstu tam hlasem velkým volají.

Taký básník mladý – přeubohý tvor to,

v duši mojí roste velký soucit s ním –

psal a opisoval, platil marky, porto,

by se v koši setkal s cílem posledním.

A v tom těžkém smutku jediná jen těcha

v kandidátu takém nový nítí vzdor;

los ten potkával též Vrchlického, Čecha,

ba, jím býval stíhán i ten redaktor.

A snad kdyby kdysi za pradávných časů

listárny byl znával blahý, starý věk,

byl by Pindarovi, Ovidu i Tassu

redaktor též leccos nemilého řek’.

Tasso prý je nudný, Dante pessimista,

pověsť nemravy by stihla Ovida,

Horáce že čeká konfiskace jistá,

jak se v kruzích vyšších dávno povídá;

Vergil prý se dosud nevzdal cizích vzorů,

Anakreon dostal pokyn střídmosti – –

Leč věk onen krásný neznal redaktorů,

byl by tyrany ty zabil ve zlosti.

Však i naše země lepších časů pozná,

jednou střesem s beder břímě mrzkých pout,

jednou zhyne kasta redaktorů hrozná,

každý bude moci, co chce, vytisknout!

Volně propuknou pak slova mocné plamy,

mnoho nepřátel svých k smrti doženů

jak satirik řecký svými epigramy

otce, jenž mu dceru nedal za ženu.

Ve svých tiskopisech potom každý hrab se –

ó zří duch můj, věští budoucna tu báj! –

nakladatel celý bude v naší kapse,

každému z nás patří vavřínový háj!!!

Však až v listárně mi redaktor – ó kdo ví,

co as odpoví na Musy výplod ten –

zda při čtení komu vnitřní hlas to poví,

výkřik soucitu že je tam potlačen?!...