Při čtení poslední série Hugovy knihy „Celá lyra“.

Tak zas k nám zní tvá píseň nesmrtelná!

Zde kyklopické čelo, ruka dělná,

ty kleště věčné výhně, odkud žhavé

jsi drahokamy zářící a tmavé,

tu tekoucí, tu vyhráněné v krystal,

ven tahal a je do koruny schystal

na čelo poesie příštích věků!

Z dna hrobu svého mluvíš ku člověku

po letech v stejné, velké síle svěží

a dnové jdou, jak vlny v řece běží,

ty žene vkus, těm směr podává moda,

však všecky jsou jen voda, voda, voda...

Ty paprsk do ní, voda duhou září!

Z dna hrobu věšteckou se díváš tváří

a mluvíš k malým, mluvíš k trpaslíkům

a čelíš vřavě, lání, sporům, křikům,

v svém srdci stejnou lásku ku trpícím

a stejný soucit k zaslzeným lícím,

po půlstoletí člověk týž a jeden!

Ty ukazuješ ztracený nám eden,

nás učíš stáří ctít, mít v lásce dítě,

v mrak noříš se a hledíš na úsvitě,

kde v paprscích se nítí zlatá brána

velkého příští! Tvůj hněv na tyrana

zní z hloubi spravedlivých čistých ňader,

tvé moudrosti plod pln je sladkých jader

a v stejné síle, duše všehomíra,

zní v písni tvojí posud celá lyra!