Při čtení Quinetovy knihy „Nový duch”.

Co největšího myslil’s ve svém žití,

co nejhlubšího cítil’s v jeho pouti,

hleď v chvíli smrti před svým zrakem míti,

hleď naposled to srdcem obsáhnouti.

A v myšlénce té, jak tvou půjde skrání,

a v citu tom, jímž srdce tvoje vzplane,

ti bude lehké jak sen umírání,

v nic krůpějí tvůj život tiše skane.

Tak mudrc praví. Snad děl pravdu ryzí;

já básník, života jenž poznal tíhu,

já snílek, jemuž všecko v přelud mizí,

tím nezkojen odkládám jeho knihu.

A pravím k sobě: Proč až na smrt čekat,

bych silným být moh’ v onom pomyšlení,

je těžší život a mne nesmí zlekat,

když v sobě hotov jsem jak v snu i v chtění.

Co největšího myslil jsem kdy v žití,

co nejhlubšího cítil v srdce tůni,

to stále na cestu mi hvězdou svítí,

to stále edenskou mi dýchá vůni.

A tuto cenu, již jsem získal prací,

odkládat nechci až k hodince smrti;

toť vesna má, jež stále se mi vrací,

toť síla Herakla, jež zmoky drtí.

Co největšího myslil jsem, je se mnou,

co nejhlubšího cítil, cítím posud

a klidně vejdu v neznámou říš temnou,

jak poklidně svůj nyní nesu osud.