Při čtení sonetů Shakespearových.

Jak tůně pláň lekníny celá zkvětlá,

ten úbělem plá a ten zlatem hoří,

tak ona doba v pamět mou se noří,

kdy spolu pili jsme ty číše světla.

Kdy spolu pluli jsme v tom sladkém moři,

kdy polibek, z niv rajských včela sletlá,

se třás’ a váhal, nebo v ráz jej smetla

myšlenek bystřeň trysknouc ze tmy k zoři.

Jen v pausách On když zmlknul svrchovaný,

my zřeli ke dnu duší svých a s bázní,

neb jako na jezeru v nich to bylo.

Květ nahoře, leč kořenů spleť v hloubi

se s tmou a stínů reflexy v noc snoubí,

již ozářit jen Jeho mohlo dílo.