PŘI ČTENÍ STARÉ KRONIKY.

V mou duši zemdlenou ty záříš, anděl čistý,

ó dívko, přes kterou dvé přešlo století,

s úsměvem lahodným mne vítáš mezi listy,

jež tichou idyllou vždy budou šuměti.

Čtu, suchý kronikář jak odbyl tebe zkrátka:

víc neznal povědět, než to, že uvadlas’,

když teprv začala tě báje poutat sladká,

jež zve se životem, – jak nedozrálý klas.

A vidím postavu tvou dívčí často v snění,

tvých vlasů hebkých proud se vlní po šíji,

jak v slunci planoucím se v ryzí zlato mění,

ty sama poupě jsi, jež v květ se rozvíjí.

A kráčím s tebou v sad, kde stará jabloň kyne,

a v pole, do lesů, kde večer zněl tvůj zpěv,

než navždy odešla jsi v kraje nehostinné,

než kamenný skryl hrob tvé mladé krásy zjev.

Že špína všednosti se nedotkla tě, věřím,

tys vážnou matronou být nikdy neměla,

když láska blížila se srdce tvého k dveřím,

ty májovou tu zvěst vyslechla’s nesmělá!

Ty snítko uvadlá, jež nerozkveteš znova,

já tebe miluji víc nežli pramatku

těch kobylkářů všech, jež sídlo tvé dnes chová,

jimž „nezanechala’s krom jména památku“.