Při čtení V. knihy Mojžíšovy.

Spíše moh’ on zemřít sladce,

když zahled’ jen zemi spásy,

a nevnořil ret svůj žhavý,

v šumný pohár její krásy:

než ten, kdo tam plným douškem

opájel se v její vnadě,

a pak vyhnán v koutku hynul

na vyprahlé hluché ladě; –

jak pes, který k zemi plazí

jazyk suchý, – žízní šílí –

jako srna u studánky,

kterou honci otrávili.

Totě život! Studna prázdná –

planý vzdech a marná slova –

víc útěchy nečerpal jsem

z Pentateuchu Mojžíšova.