Při dešti.

Sivým nebem černý mrak se honí,

drobné kapky na okno mi zvoní,

neustálý jest jich cval;

tak se v hloubi snivé duše roní

žití stesk a žal.

Mraku, co jsi udělal?

„Aj,“ dí mrak, „proč ty, když mám se k pláči,

přinášíš své růže v květináči?

Podivný jsi věru brach!

Vláha má, jež lupénce jí máčí,

snímá s květů zemský prach,

aby rděl se korun nach.

K písni-li tě plachý zjev můj nutí,

zajásej; prach z radosti tvé suti

dlouho pokrýval ti hruď;

nevzdychej, klid vzchází z odřeknutí,

jara silou k životu se vzbuď,

k nebi hleď, a pěvcem buď!“