Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“. (VII.)

A v středu ruin těch a v hádek zmatku

že bohyní vždy krásná žena trůní,

boj života nám mění na pohádku

a duši tím je, čím květina vůní,

je krásná vždy v svém každém nedostatku

a blah je, kdo se v přízni její sluní,

když měkké ručky na skráň se mu kladou,

byť při tom tajnou škrtily jej zradou.