PŘI DRAHÉ PÍSNI

Až láska pomine, nechť srdce zasteskne si,

já lát jí nebudu...

Když v cestu podmračnou z ní přece padá zář,

já žehnám jí, byť plála z přeludu,

jeť mládí vůbec lhář,

ó divný, divný lhář!

Na cestě podmračné nechť srdce zasteskne si,

přec z ní se nevracej!

Vždyť kromě stesku vše je mátožným jen citem,

jeť mládí divný lhář, a jeho šerosvitem

vždy masek tančí rej,

ó krutý, krutý rej!

V tom reji mátožném, nechť srdce zasteskne si,

ty hrej, ty hrej mi dál!

Zahučaly hory, zahučaly lesy...

Až láska pomine – ó mládí, mládí, kde jsi?

Kdos náhle tu se ptal.

Ptal?! Zaštkal, zavzlykal.