PŘI EXEKUCI

„Sem rebely, ty hlavy tvrdé, smělé!

Namiřte dobře v drzá čela jich.

Strojila zhoubu řádu, říši celé,

má krví trestán býti jejich pych!“

Tak vůdce volá, vojákům svým vele.

A na bratry zbraň rodný bratr míří –

zvon mrtvých zní a buben temně víří.

S poklidným čelem odsouzenci stáli;

ret nebledne, milosti nežádá.

„Ó s bohem, bratři!“ – Pušky zahoukaly,

k zemi se první mrtev ukládá.

A jako tento druzí umírali.

„Svobodo“ slední vzdech. – Však tyran hýří.

Zvon mrtvých zní a buben temně víří.

Posledně ruku smrtnou vůdce zvedá,

by strašlivé dal k ráně znamení.

Však klesla bleskem. – Líce jeho bledá

na odsouzence hledí v zachvění.

Vous bílý děsí jej a hlava šedá?

„Jen vel, ó synu! Vyplň vůli pána!“

Ztich’ buben, tesklivě jen zvučí hrana.

„Odveďte starce!“ mladý vůdce velí.

„Zůstaňte!“ stařec pyšně zavolal.

„Jen vel, a řád se zaskví tobě skvělý,

žes víru zapřel, najmouti se dal.

Ty volnosti jsi bojovník byl smělý,

pro pánů pocty jsi teď za katana.

Má kletba ti!“ A teskně zvučí hrana.

Starcovy ruky důstojník se chopil.

„Odpusť mi, otče!“ jeho šeptá ret.

„Odvolej věrnost!“ Mladík oči sklopil.

„Jsi věrný sluha!“ volá stařec bled.

„Za vlast!“ a dýku v krvi syna stopil.

Zní výkřik bolesti. – Již rány hučí,

zavířil buben, zvonek žalně zvučí.