Při kartách.

„Žaludský král. – Spodek. – Sedma. – Na tobě teď řada!“

Světlo plynu kouřem dýmky na stůl hráčů padá.

„Nuž, co, Franto? Mářa prý již brzy duši pustí!“ –

Pošpiněné karty jizbou monotonně šustí.

„Milovala tě prý... Eh, co! – Čert vem všecky ženy!“

Dvéře vrzly. Průvan vnikl v lokál otevřený...

„Na zdar, Karle! Sedni, – musíš kibicovat chvíli. –“

Vítr smutnou melodií na zahradě kvílí...

„Počkám, dík. Nuž, Mařena již v agonnii leží.

Lékař řek, že do klekání vydrží as stěží.“

„Tys bled, Franto! – Na kartách proč slza se ti blýští?“

Dešť na oknech zakalených jednotvárně sviští...

„Spodek! Eso bubnové! Na tobě, Franto, řada!“ –

Táhlé znění umíráčku v tmavý soumrak padá...