PŘI LAMPĚ.

Přede mnou jizba zamlklá se šeří;

při lampě matné v dumném přemítání

zas teskně hroužím ruku do kadeří

a na duši se jemným stínem sklání

vidiny steré, – světla zlatou sítí

myšlénka víří, jak jepice hravá,

kratičkou chvíli, než jí křídla vznítí

žhavého snění výheň plápolavá.

Nadarmo duch se švižným, smělým vzmachem

polapit snaží lepokřídlé zjevy – –

jak vznikly, mizí v zakmitnutí plachém

v paprscích svůdných světla pod záchvěvy;

setřelým křídlem chvíli poletují

a pelu drobným, stříbrošedým prachem

svou zašlou stopu v rukou zůstavují.

Jepicí jenom duholesklou bylo

mé snění mladé; – v žití okamžiku

co vypučelo, v paprskovém vzniku,

to soumraku vždy šero pohrobilo,

a mrtva lehla družina ta skvělá,

jež krouživým se vírem rozletěla

jak mušek plachých sežehnuté roje,

jež pod lampou tu smetá ruka moje!

Do dlaně čelo znavené se skládá

v příboji vidin splynulých v změt valnou

a z mysli, jako z šedé skalní sluje,

obrazů zašlých nekonečná řada

pochodem skřítků tajemným se snuje,

pak ve mžiku zas rmutí svojí kalnou

je všední vlna v jeku pohlcuje.

Jen trosku zachraň, Pane, v chvíli trudné

z paláce mého mladistvého snění;

jak ze seménka, které ptáče bludné

zaneslo v balvan lesa pod sklepení,

z ní vzkvete keř mé poesie vroucí

a v haluzích zas ozývat se bude

života ples i srdce touha žhoucí –

vždyť zimno tak v té duši písní chudé!