PŘI LISTOVÁNÍ V DĚJINÁCH SVĚTOVÉ LITERATURY

Co jmen... co tváří... dívají se

ti v oči... nebo v prázdnou dál...

co v takovémto dějepise

chceš hledat?... Co bys sobě přál?...

Čteš názvy prací slavných kdysi...

čteš o jich velkém významu...

vzpomínka se ti v duši křísí

a prázdně mizí v neznámu...

Hle nesmrtelnost... Jaká bída!...

Jak hluše ti ty soudy zní!...

Víc nezbouzí, víc nepovídá

než suchý příklad početní...

Oh, sláva!... Čím je zaplacena?!...

Je v světě ještě nějaká

slz, krve, běd a strastí cena,

než fantom ten ji vyláká?!...

Teď... duše z toho vyvanula...

vzpomínáš matně: jaká šeď!...

Kostnice bláznů... Každý nula...

Proč žili?... Žádná odpověď...

Je zlepšen člověk tím co psali?...

Je lidstvo lepší?... Ha, ha, ha!...

Jak soudci se as potívali

to najít... Marná námaha!...

Ty veršů, prosy oceány!...

Ty dějin doby obrazy!...

Ortely... Satirické rány!...

A citů, nálad odrazy!...

V herbáři květy přilepené...

Bez vůně... Tvary bez barev...

A plíseň na nich... Připomene

ti co, že byl v nich život, krev?!...

Snad byly čteny z dlouhé chvíle...

Snad byly něčím dobou svou...

Druh i sok sáhal po nich čile,

jak dnes se práce dnešní čtou...

Jen kritici a nadkritici

z těch jmen si robí dení chleb,

jak důmyslní vinárníci

si opatrují vinný sklep,

na láhve lepí etikety

a slovem, písmem chválí je –

leč tuhle zašlost slavnou lety

už nikdo nikde nepije...