Při loučení.

Bez jediného polibení

to smutné: s bohem! jsme si dali,

a v každém srdce svého chvění

jsme žhavou bolesť zanechali.

Jen ruku jsme si stiskli vřele,

a to nám stačit musí, musí,

třeba že naše štěstí celé

se pod tou tíhou smutku dusí.

A v oněch dnech, jež přijdou nyní,

my půjdem v život zase sami

přes vichrů van a mrazné jíní

v to příští jaro s fialkami.

A dojdem-li v to jaro jednou,

my podáme si ruce zase,

a kamsi v dálku nedohlednou

stesk našich duší rozletí se.

Pak nikdy „s bohem“ nedáme si,

a já vám řeknu: ženo moje!

a v jednom teplém koutku kdesi

kvést bude tiše štěstí dvoje.