Při loučení.

Než mne vraník v boj ponese

na polabskou dolinu,

ještě, tobě, má panenko,

při komůrce pod okénko

vsadím bílou kalinu.

Bude-li keř záhy z jara

v zelení a ve květě,

pomysli si, drahá duše,

že můj koník zpátky kluše

k tobě, jedné na světě.

Bude-li keř bez lupení,

beze květů smuten stát,

pomysli si, že mne v dáli

vrahů meče porubaly –

a buď šťastna na stokrát!