PŘI LUNY SVĚTLE MLČENLIVÉM.

Smával jsem se: Vida měsíc!

mrtvola se batolící!

Přítel milujících! Lže sic –

ale kdepak milující!

Teď, kdy zkusil jsem už taky,

jak ta noc je vybájená,

kdy on letí za oblaky

jako koule vyhozená –

Kdy se stříbrem lesknou luka,

cesta brilanty se třpytí,

v ruce tvé je měkká rujka,

že bys věčnost chtěl tak jíti –

teď už k chválám o měsíci

usmívám se blahosklonně –

inu, pravda, milující

vědí, co je dobré pro ně – – –