Při měsíci.

Noc rozžžala již cudnou luny záři,

jak vestalský by plamen na oltáři

tam kněžka vzňala. Světlo její chladné

se line v bílou síň, kde v skupinách

z tmy lehké noří podoby se ladné,

jak v báječných by plály vidinách.

A kolem stěn, kde pilíře se kreslí

v jas bledý hlubokými črty stínu –

hle, jak by dlouhým průvodem se nesly

v pouť vzdušnou světlé řady cherubínů

či geniů: tak z přítmí vystupuje

kol postav lepotvárných zářný zjev,

jenž hávem paprsků se přioděv,

jak na křídlech, jak v moři světla pluje –

Snad sen, ten nepokojný létavec,

hnul maně křídlem v lunojasný vzduch

a v postavy tu vkouzlil klamný ruch,

však bez pohnutí mramorovou nohu

z nich každé poutá štíhlý podstavec,

a v tichém sboru stojí sochy bohů

tak vážně ve své mrtvé, věčné kráse!

Svit měsíčný jen šerým zlatem halí

jak závoj průsvitný a stinně řásný

vnad nadlidských těch úběl dokonalý

a přísný půvab olympických těl.

A každá božská podoba ta zdá se

býť náhrobkem, kde zašlý věk by tlel,

a jest to hřbitov lepý, luzně krásný!

Spí starověk – jak heros báječný,

jenž leží skácen na štít válečný,

snem tisíciletým spí slavně padnuv

a v nesmrtelný mramor antik zchladnuv.

Toť také smrť! Kdys v těchto prsou sněžných

hra citů božských, bouřlivých i něžných

se střídala jak v prsou smrtelných,

a bol i zášť, a každý zápas nitra,

jenž nám teď smuší noci, dny a jitra,

rej vznětů nebeských i pekelných,

všech vášní muká, tužeb roznětí,

jichž my jsme dědičnou teď obětí,

všech pudů žár, všech klamů pozdní žal

kdys v těchto hrdých bozích srdce rval...

Teď vášně ztichly, nic jich neprobudí!

Věk bohů na jich zkamenělé hrudi

již odumřel – však odkaz po něm zbylý,

toť božství vdechlé v útvar ušlechtilý.

Ó nesmrtelní mrtví kol a kol!

Teď teprv božskými jste ve svém klidu!

A k čemu všechen zoufalý jest bol

i dnes i po věk v truchlých prsou lidu,

nač myslitelů těžký z hloubi vzdech,

žeť marný všechen k cílům lidským spěch,

an všeho cílem skon jest neodvratný

a všemu žití souzen konec matný

v tmách věčna, ve přírody objetí?

Tak věky mrou – hle, není krásně mříti?

A nemůže li věčnou pamětí

býť po nás též tak lepý majestát

než onen z mramoru zde po bozích?

Jsme dědicové smrti, však i žití,

a kdys, až bude luny záře pláť

též zůstavíme zjev tak plný vděku,

jak tato síň, ten hřbitov božských věků?

Smrť nemá hrůz, když ztichla vášeň žití

a na spanilé památníky svítí

byť uhaslého světa odlesk slunný,

lesk tajůplný dávno mrtvé luny...

Hle, mrtvá luna, přec tak sladký svit!

V něm zřím tak jasně v božských tváří klid...

a věřím, že i lidstva velký hrob

pln bude svatých, věčně krásných stop.