Při měsíčku.

Sviť, měsíčku, jasně,

Ať vidím ty kraje,

Kde si s mojí milou

Libý spánek hraje;

Věj větérku mírně,

Po tom pustém lomě,

Nezbuď mou milenku,

Snad se jí zdá o mně.

Má drahá milenka

Je děvčátko české,

Srdéčko má dobré,

Tvářinky má hezké;

Srdéčko má dobré,

Tváře jako růže;

Kdož takové dítko

Nemilovat může?

Dívko srdce mého!

Rád na tě myslívám,

A když na tě myslím,

Vždycky se rmoutívám;

Vždycky se rmoutívám

Jak po velké ztrátě,

A přec nejraději

Myslím, dívko, na tě.

Někdo se rád směje,

Někdo zpívá, skáče;

Někdo si zas nejradč

V samotě zapláče.

Pláč ulehčí srdci,

Slzinka nezhřeší;

Přejtež mi mé slzy,

Když mě slzet těší.

Kdo se zamiluje,

Velmi mnoho zkusí;

A kdo nemiluje,

Bez slasti žít musí.

Smutné jest to věru

V našem živobytí,

V tom a nebo onom –

V jednom musím dlíti.

Měsíčku, měsíčku,

Rád se na tě dívám,

A když na tě patřím,

Vždycky si myslívám,

Jestliže to přece,

Co bylo a není,

V skutečnosti bylo,

Neb jen blahé snění.

Nebyl to sen žádný,

Nebylo to snění;

Sen jest co se zdává,

Sen tak živý není.

Byl-li to však přelud

Obraznosti vřelé,

Tedy je sen dlouhý

Žití naše celé.

Někdy jsou sny strašné,

Někdy divukrásné,

Buď nám nebe kalí

Neb je činí jasné:

Třebať bychom stále

Ve snu jenom dleli:

Kdybychom jen směli

Snít, cobychom chtěli.

Když jsem já svou milou

Ponejprv uviděl,

Ona se mě bála,

Já sem se jí styděl;

Potom semnou často

O samotě stála,

Já se styděl stydět,

Ona bát se bála.

Měsíček se díval,

Když jsem s milou stával,

Když jsem na dobrou noc

Hubinku jí dával;

Nechtěla však bráti;

O hubinku prosil,

Nechtěla ji dáti.

Proč pak ten potůček

Pod tou skalou hučí?

Snad že onu skálu

Milovati učí!

Uč jen, uč svou milou

Žalostivým hlasem;

Co se nedá chvílkou,

To se podá časem.

Když jsem já svou milou

Milovati učil,

Ach, co jsem já se jí

I sebe namučil!

Častokráte mě přitom

Velmi rozzlobila,

Nechtěla se učit,

Přec se naučila.

Ach co je to za lid?

Všecko se mi směje,

Že mi modrooké

České děvče přeje;

Kdyby jí jen jednou

V jasné očko zřeli,

Zas by mi ji všickni

Jistě záviděli.

Proč pak ten slavíček

V háječku běduje?

Snad že jej milenka

Jeho nemiluje.

Kdyby mně má milá

Nevěrnou se stala,

Duše má by věčně

Pro ni žalovala.

Jak se nad západem

Nebe jasné černá!

Nevím, ostane-li

Mně má milá věrná;

Dívky jsou lehounké,

Pamět jejich krátká,

A ta nejvěrnější

Jest jen nejmíň vrátká.

Když mi má milenka

„S Bohem“ již dávala,

Ach, jak sobě na mém

Srdci zaplakala!

Z každinké slzinky,

Již sil její pláček,

Vykvetl v mém srdci

Krásný zpomínáček.

Budeli přec mojí

Dívčinka ta drahá,

Budu na něj rosit

Slzy mého blaha;

Nebude-li nám však

Přáno žíti spolu,

Budu na něj cedit

Slzy mého bolu.

Viz! tam na kopečku

Kostelíček stojí,

Budeliž má milá

Přece někdy mojí?

Pán Bůh jest sic mocný,

Já však pochybuji;

Lidé, zlostní lidé

Ti nás rozlučují.

Jí-li nedostanu,

Jinou nechci míti!

Nemůžeť než jedna

U mém srdci dlíti.

Budu očekávat,

Až nás nebe spojí;

Tam již naši lásku

Žádný nerozdvojí. –