PŘI MĚSÍČKU.

Leť, leť, myšlénko, k záři luny,

ó, letem orla spěchej k ní!

a napni zlatozvuké struny

tam posvátného nadšení.

Na jasném trónu vlahé noci

odpočiň, touho mojich snů,

a v jeho záři milojemné

svou drahou žehnej otčinu!

Kde v jejím libovonném kraji

miláčky uzříš a jejich slasť –

těm připomeň, že klíčem k ráji

nám smrtelným jen volná vlasť.

Myslím, že z vás nikdo neví,

jak je měsíc zvědavý,

třeba starý, kopuletý,

třeba vlas mu bělaví.

Když jsem jako obyčejně

jednou večer po tmě stál,

okénkem se v komůrenku

měsíc náhle podíval.

Bylo mi to věru k smíchu,

starý a tak bláhový!

Však mu proto v bledé tváři

ruměn zaplál nachový.

Pak se ale vzpamatoval,

celý se mi objevil;

hráli jsme si „na kukanou“:

„Slyš, měsíčku, který dýl!“

Hleděl jsem v ty jasné oči,

hleděl jsem v tu bledou líc –

až mi v oku zatmělo se –

neviděl jsem více nic...

Ty chvíle ticha hrobového,

ty těžké chvíle duše teskné,

kdy myšlénka se nitrem bleskne,

by v temno hlubší zašla jen –

kdo řekne, že to není sen?

Ty chvíle mrtvé, chvíle věčné...

Oknem se záře luny táhne,

bílými prsty v ňadro sáhne,

a vábí srdce z těla ven –

kdo řekne, že to není sen?

Ty černé chvíle osamění! – –

Matně se k mříži hlava níží,

a zdá se jí, že smrt se blíží

ve lůně chladných, tvrdých stěn –

by skončila ten těžký sen.

Dušinko má, ó dej mi ruku bílou

a skloň svou hlavu k mému srdci dolů;

již neplač víc, že vězňovou jsi milou,

a nevěř lidem – odejdeme spolu! –

Ty mlčíš k tomu? Chceš mi zapřít sebe?

Však vidím tě tam korunami stromů,

tvá krásná líc jak hledí na mě s nebe –

ó pojď jen blíž – odejdem spolu domů!...

Pod rouškou letní noci neviděni,

necháme svět, i s jeho zlobou, klamy –

a půjdem tam, kde čisté vládne snění,

a v ráji tom, má duše, budem sami...

A v tajemném tam bloudit budem lese,

ve stínu krásy, okem nespatřené,

kde srdce jen se přímo k srdci nese,

a svaté ticho nade vším se klene.

Až rozvlní se k letu láska naše,

pak vyjdem v lesa kraj, kde luhy voní,

kde hvězdy svítí, – a jen cvrček plaše

a měkce tak, má duše! píseň zvoní.

Ó budem šťastni! – Nevěř lidem více,

jež dí, že tato mříž nás věčně dělí, –

ni slze té, co skanula mně v líce,

že lidé tak nás oba klamat směli.

Jen slétni s nebe, podej ruku bílou,

a nechám svět, i bol i rozkoš minu,

a půjdu za svou bledolící milou

do říše svatých, mlčelivých stínů.

Šelma měsíc! usadil se

na hřebenu tmavé střechy,

jako by chtěl pohodlně

čítat moje bolné vzdechy.

Máš-li spolek s nepřáteli,

nevěrníče, zradou bledý,

nepošlu ti vzdechu více,

vzýval jsem tě naposledy! –

Jen ty se mi nevysmívej,

poutem že mi rámě spjato,

nevolna že moje noha –

volnější je hlava za to!

Nepošklebuj, že tu vadnu

o chlebu a pouhé vodě, –

ohnivým je cit můj vínem,

manou – touha po svobodě!

Ať mi zlomí tyran srdce,

ať tu zajdu v tmavé noci –

bez ducha, jak ty, přec nechci

otročiti cizé moci! – –