Při návratu.

Byl snivý, podvečerní čas,

les šuměl, holé bylo proutí,

když vracel jsem se domů zas

z hor českých každoroční pouti;

snil rybník, rákos sténal kolem,

vír zvadlé listí točil polem

a zrudlý obzor v mlze has’.

Žlout‘ javor u cesty i luh,

a Jeseň svoji přízi předla,

já tajemný jsem slyšel ruch

té přeslice, k níž kradí sedla;

mrak obzor kryl, jen s nebes výše

hvězd skvosty jasnily se tiše,

k nim z hloubky dum můj stoupal duch.

A jasnilo se, čím šel výš;

vždy nádherněji hvězdy plály,

a mléčnou drahou v dálnou říš

most skvoucí budovat se zdály:

most myšlenkám, že v blahé tuše

hvězd plna každá bude duše,

byť uhnětla ji sporů tíž.