Při objevení nové podobizny Dantovy v S. Maria in Porto Fuori.

Kdo v skutku velký světem jde, ten vrývá,

kam šlápne, svoji gigantickou stopu,

ať sní tam, tvoří, nebo odpočívá.

Tak, Otče, z pekel který k nebe stropu

jsi stoupal vítěz, v Italii svojí

jsi živ, zář vrhaje zpět na Evropu.

Ta po stoletích tvými velezdroji

se zpíjí, pomocná tvé vlastní matce

vše shledávat, co zcelí podstať tvoji,

jež zasvěcuje dlouhá léta práce,

tvé dílo překládat a komentovat,

zpět k tobě hledíc a tě cítíc sladce.

O, vděčno mořem tercin tvojich plovat,

před sebou tvář tvou nově objevenou!

Co patronu chceš svému dokazovat?

Snad jakou Italie prošla změnou

od času tvého velikého bludu?

Či o svém díle pravíš, jakou cenou

jsi nad ním zhub, vyhnanství zkrušiv nudu,

že naděj v tobě vždycky věrná plane,

k svatému Janu dospět po všem trudu?

Jak svatá rosa tvoje slovo kane

a přítel slouchá tvému rozhovoru,

dech účasti až v hloub tvé duše vane,

co v sluchu tvém zpěv archandělských sborů

doznívá z právě skončeného Ráje...

Ó, vzore síly, velkosti i vzdoru!

I tento v sladkost duše tvojí taje,

ty svrchovaný králi něhy, hněvu,

na jehož rtu Chléb žití plá a zraje,

od tváře tvé zas chvátám k tvému zpěvu.