PŘI OBJEVENÍ NOVÉ PYRAMIDY V MEYDUNU. (I.)

V své ruce lampu, která sluje věda,

duch lidský neunavně dále kráčí,

tmou dere se a zápasí a hledá;

břeh moře, dálné písky, skála šedá,

vše látkou mu, řev hromů i zpěv ptačí.

Tu podstať svého žití poznat chtěje,

cíl touhy své a svého zápolení,

sfing kamenného ptá se obličeje,

jak chaldejský mag počítá hvězd reje;

tam vniká, pravdy den kde tají snění.

Dnes novou pyramidu našel v písku.

Ó dive! co dřív bylo věkům horou,

teď výše pne se hranou obelisku!

Tam Osiris svou zlatou zvedá misku

a diví se, že vyplašen jest zórou.

A člověk, jehož touha jako moře,

teď na brány té dávné hrobky tluče,

zní motyk ruch ve faraonů dvoře,

a slyšíš vozy skřípat a ržát oře,

sta kladiv hřímá v tuhý granit ruče.

A jako bůh, jejž zloba lidí malých

ve hmotu spjala, rozbíjí své kruhy,

tak pyramida v ranách kladiv stálých

se odhaluje, jak z vln lotos kalich

své témě noří i svůj pancíř tuhý.

Zas jedno okno do neznámých světů

se, duchu lidský, tobě odhaluje!

Zas krůpěj tvému žíznivému retu!

A měsíc hvězdy zastavuje v letu

dí: Nový, neznámý svět vstříc nám pluje.