PŘI OBJEVENÍ NOVÉ PYRAMIDY V MEYDUNU. (II.)

Zřím ještě dále. Jižní noc je ztmělá.

A pyramida ční juž k hvězdám celá,

k ní člověk troskami se dere s tíží

a tluče na vrata té hrobky němé.

Ó tajemství! ó stíne, v kterém jdeme!

Vzplá jitro přec tím dnem, který se blíží?

A na zdi, které věkům vzdorovaly,

teď člověk hřmí, až ohlasem zní skály;

zeď povolí, vchod objeví se úzký,

a zvědav, těmto mysteriím cizí,

juž nové doby člověk ve tmách mizí,

jde, hmatá, stěn i půdy lem je kluzký.

Tu náhle ostrý svit. – Mha mizí šedá.

Ó hrůzo, před ním z rakve svojí zvedá

se postava v svůj byssus zahalena;

kol čela svatých písem plné stuhy

se vinou přes obličej siný, tuhý.

Byl král to, kněz, či faraona žena?

A hlasem divným k smělci vážně praví:

„Já nedivím se, že vnikáš až v tmavý

hrob minulosti, otázku však jednu

mi zodpověz, než pustím tebe dále.

Chceš moři vyrvat jeho taj i skále?

rci, nahléd’ hloub jsi, než já, všeho ke dnu?

Sta věků prchlo, co mne uložili

při zpěvu kněží v tento byssus bílý

po strašném soudu v tato svatá místa;

však odpověz, tvá duše plna snahy,

jež za božství až vniknouti chce prahy,

jest aspoň jako moje pevna, čista?

Jste králi světa, vesmír jak lev zkrocen

váš líže trůn, jenž lidskou krví zbrocen.

Věř, čistější svit kanul na mé líce!

Ty celý svět máš, rovník, moře, hvězdy...

leč staré sfingy báj tě hlodá vezdy,

co po smrti jest, rci, oč ty víš více?“

A nové doby člověk mlčel, zpátky

strach hnal jej divý – „Mlč, jsi z téže látky

dum, pochyb, tísně, jako já byl stvořen!

Meť dříve, otroku, práh svého domu!“

A tělo kleslo v rakev s třeskem hromu.