PŘI OBJEVENÍ NOVÉ PYRAMIDY V MEYDUNU. (IV.)

„„Já vím, kam se snažím,

dnes Osiris jsem já a já svět vážím,

jdu k světlu tmou, jsa hmota chci být duchem!

Dnes jedno mi, co hrob v svém lůně skrývá,

mně na dně jeho naděje pták zpívá,

mně celý vesmír života zní ruchem!

Ta smrt, pro kterou žils, mně hračkou pouhou,

mně život cílem, nadějí a touhou,

bůh je-li, jeho soud mne nepoleká;

můj rýč zas v zem, má myšlénka zas v bezdna

se taje ztrácí, zlatá záře hvězdná

jak valná řeka do duše mi stéká.

Žít, pracovat, chtít, myslit – to je všecko!

Mně člověk minulých dnů jest jak děcko,

má práce teprv z něho muže dělá,

a v snaze této, věř, mne nezastaví

tvá bázeň před smrtí, ni purpur tmavý,

jímž často věštců skráň se zkrvavěla.

Jdu dále, stále dál! Dnes pyramida

a zítra nová vlasatice hlídá

práh mého badání, mez mého chtění.

Jsem zoří! Já jsem ibis, pravdy zrnem

chci živen být a ne mystickým trnem!

Ne šero večera, chci světlo denní!

Ta víra pavézou jest mojí síly!

Tou hymny žití zpívám u mohyly!

Jsem fenix báje, Herkul budoucnosti,

prach mohyl i prach hvězd mně jednou látkou;

vše zladím v souzvuk a vše v píseň sladkou,

až zatřesou se plesem mrtvých kosti.

Znám cesty své, a znám též svoje pouta;

leč blesky šlehnou z lebky mojí kouta,

kde přestanu, syn mého syna začne,

tvář země obrátím, od pólu k pólu

jak vichr proletím ji, aureolu

až slákám na své čelo z tůně mračné.

Ten úpis rájů příštích metám v plamen;

svůj mozek znám i rozpětí svých ramen,

být velkým pouze člověkem mně stačí;

hrst hlíny své rád jednou zemi vrátím

v té myšlénce, že v hmotě když se ztratím,

můj syn nepůjde k světlu přes bodláčí.

Nuž zvedejte se, chrámy, obelisky,

trofeje minulosti! – Den jest blízký!

Dnes moře nedělí nás, nýbrž váže!

a mléčná dráha s Oriona sponou

jest řasnatého roucha pouze clonou,

zkad bohů neznámých nám kynou páže!““