Při obnovení sochy Bruncvíkovy pod mostem Karlovým.

Tak mostu Karlova zas na pilíři,

jak bájila tě stará pověst lidu,

se vznášíš v jaré, junácké své kráse.

Ruch města kolem tebe hřmí a víří,

ten nese radost svou a ten zas bídu,

chvat davů, vozů rachot rozléhá se;

a v noci v hvězdném jase

pod tebou Vltava své dumy zpívá;

sto věží ve malebném věnci kývá

ti v pozdrav němý, s řekou žalující

most v mlhu šerou splývá

jak rámě obra v dálku rozepjaté;

ty s mečem napřaženým, smavou lící

se díváš ku měsíci,

jak zbroj ti obetkává v třísni zlaté,

a sníš a dumáš – otevřená kniha

se minulosti děj před tebou míhá.

Sníš o výpravách ve pravěku šeři,

jež podnikal jsi v mládí neúnavný,

jež znaly pouště, hvozdy, hory, moře?

o půtkách s obry a s divokou zvěří,

o cestách, dobrodružstvích, jimiž slavný

jsi stal se světa šírém po prostoře,

kde vzplá i hyne zoře?

Sníš o zmijích, jež opletly ti nohu,

či o báječném velkém ptáku nohu,

jenž mláďatům tě do hnízda vnes’ v spárech?

Však roven polobohu

ty, nový Herkul, silou svojí paže,

jsi vítěz byl vždy v půtkách, vřavách, zmarech;

o moři, které v žárech

se vlnilo, kam lev, tvá věrná stráže,

když na lodi, jak odjíždíš, tě zočil,

se hlasným řevem zoufající skočil?

Sníš o době, kdy poprv tady vztyčen

jsi patřil v město Karla vzrůstající,

štít české tržby, která světem spěla?

Sníš o době, kdy národ těžce sklíčen

střás’ cizácké jho? Snad ti šlehla v líci

zář Kostnice, jež v kraj se rozletěla?

Kol tebe vřava zněla

sta vozů husitských, tys viděl cepy

a sudlice, zřel pochod velkolepý,

jak ze srdce se vlasti rozburácel,

oltáře krušil v střepy

a české síly příboj rozpoutaný

palcátem Žižky starých křivd tíž splácel.

Ó kterak jsi se vracel

v dny slávy své, na všecky světa strany

jak rád bys býval v boj též hnal se směle,

jak srdce v žulovém ti bilo těle!

Pak svědkem byls též obrovského pádu,

jenž zachvěl vlastí s čela Bílé Hory,

ty exullantů slyšels písně žalné,

tys viděl násilnictví strašnou vládu,

kol samý mrak a nikde naděj zóry,

jen nářky, stesky, kletby, slzy palné

těch, v kraje co šli dálné.

Ty slyšels v noci, stíny když se tměly,

co v železných si koších vyprávěly

ty sťaté hlavy našich mučenníků,

mřít viděls národ celý

a zápasit a klesat, vstávat stěží,

a v nový boj jsi patřil, v střelbě, křiku

studentů, bojovníků

jak davy Švéd byl utkán v tuhé řeži;

pak barbarská též zasáhla tě ruka –

blah, neviděls juž další žal a muka.

Teď nové doby vztyčen na zápraží

jak v zázrak v národ oživlý se díváš,

jak cherub třímáš zářící meč nahý,

pod tebou vřava sterá se zas sráží,

ty vesele v boj nový mečem kýváš,

jak budoucnosti lepší přístav blahý

by pojmout měl nás záhy.

Zříš, národ mladý ve mravenčí píli,

zříš město velké, plné čacké síly

jak vzrůstá jako divem před tvým zrakem,

a slyšíš jásot víly

z dna Vltavy, jež hlavu vznáší snivou,

zříš národ lví, jak posud s tvojím znakem

jde v zápas s dávným drakem,

jak v dílo zdárné mění píseň tklivou,

zříš ve vítězství blízkou zlatou zoři

a její pablesk na tvém meči hoří.

Žel, meč to není, který, jaks ho tasil,

hned srážel celým šikům vojska hlavy,

jímž vítěz prošels krajinami všemi.

Kde nyní je ten meč? Ó ten by spasil

nás v těžkém boji! Nebo davy, davy

kol nepřátel se rojí v české zemi

a k prosbám blankyt němý!

V most Karlův zazděn meč tvůj podle zvěsti.

Kdo najde jej a s ním zas celé štěstí

té země, tvého lva jež v znak si vzala?

Či symbol v tom, že pěstí

víc nelze dobýt mrtvých dědů slávu?

Meč ztracen! Síla ducha však se vzpjala,

nás z hrobu zburcovala.

Kéž s úctou sok před námi skloní hlavu

jak druhdy před tvým vytaseným mečem,

až silou ducha budoucna val ztečem!

Jdi, Kanzóno, tvá tklivá

zvěst nechať hlásá, město Libušino

že s důvěrou se v nový květ svůj dívá!