PŘI ODCHODU Z VLASTI.

Ještě jednu píseň, matko, ti zazpívám,

ještě jedno s bohem v luhy tvé zakývám.

Ještě jednou slzou svatou půdu zkropím,

ještě jednou zrak svůj v krásy tvoje ztopím.

Přijmi poslední to syna políbení,

a zachvěj se studem při tom rozloučení.

Zhyň v tom otroctví svém, bídná matko moje,

když své syny nechceš povolat do boje.

Oj šílená matka, jež své plody dusí,

a které se vzdory vrahokárné hnusí.

Nač v svém lůně trpíš prach svých padlých synů?

jako ze srdce, tak vyhosť ho též z klínu;

Abys vrahovi se lépe zalíbila –

a zlíbej tu ruku, která ti je zbila.

Smilná matko! uč se lépe s vrahem hráti,

chtělas líbáním ho svým jen pouspáti...

Usnula jsi sama! zatím krev tvou ssaje,

v ztraceného ráje sen tě kolíbaje.

Ne tak! – Odpusť, matko, hříšné slovo syna;

vždyť jenom ta láska byla tvoje vina.

Dost již od krutých jsi vrahů poraněna,

nesmíš rouháním i mým být domučena.

S bohem buď! ach, běda, že ti nepomohu;

slyšet smrtelné však vzdechy tvé – nemohu.

Pro tebe syn mnohý život svůj dal v boji,

já bych ti dal rád i nesmrtelnost svoji.

V kraji dalekém až tesknotou snad zhynu,

věz, před boží trůn že mžikem se vyšinu,

Abych k otcovským tam nohám jeho padnul,

v oběť duši svou tam složil – a pak zchřadnul.

Bůh tu oběť sešle andělem svým dolů,

a můj kraj se vzkřísí z hrůzy smrtných bolů.