Při odevzdání Evě M. obrazu manžela jejího.

Ach, pověz, žádám prosebně,

Má mlékobílá Evičko,

Proč žádalas tak toužebně

Mít muže obrazu, nímž vládneš cele,

Jejž líbáš, s ním se hráš, kdy, jak chceš směle,

Ach, pověz, milá sestřičko.

Zdaž muže roztomilého

Chceš aspoň obraz viděti,

A lásku nepřítomného,

Když od tebeby do světa jel,

Neb umra s tebou loučiť se měl,

Chceš obnoviti v paměti?

Nu! teď posýlám, sestřičko,

To, čehož žádáš srdečně,

Y jakžbych ti, má perličko,

Moh toho odepřít, což tvé jest,

Vněmž záleží tvůj život, tvá čest,

Jen přijmi obraz převděčně.

Já přemilého Jiříčka

V své srdce obraz předlety vryl,

Kdež stkví se při něm Evička,

Co krásná na obloze záře,

S nim spojena jsouc u oltáře,

Tam sem sy obraz obou skryl.

Tam nosým ustavičně ho,

A každé srdce tlučení

Mi přítele tak milého

V mou živou pamět uvozuje,

A lásku vaší ohlašuje,

Y vaše milé spojení.