Při oslavě Kollárově.

Na marxském hřbitově, tam při zdi, v thuje sněti

z večera začne vždy teď slavík píseň pěti;

ten šedý pták tam zpívá už roky ze zvyku,

vždyť on je pěvcem lásky a ptákem básníků.

Na marxském hřbitově, tam při zdi, sněti thují

svým černým rouchem hrob básníka zahalují;

tam v strouchnivělé rakvi jsou.kosti setlelé,

však srdce dosud bije – to srdce z ocele.

Den co den slavičí zpěv se rozlívá tou tiší;

než srdce slouchá v dál: den co den volat slyší

to jméno, kterým zváno kdys bylo životem,

s ním potlesk, jásot vniká v hřbitovní těžkou zem.

A sladkou předtuchou se srdce pozachvělo:

„Snad vyplněno dnes, co snilo jsem a chtělo...!“

Jak hlas kovové struny se vychvěl z hrobu ven:

„Tož rcete mi, vy živí, proč rušíte můj sen?“

– Ó pěvče veliký, ty věnce, slávy hřmění,

potlesky nadšené a pestrá shromáždění

den velký oslavují, jenž ve rodišti Tvém

učinil jednu chýžku slovanským Betlémem –

„A dál?“ hlas kovový se táže z hrobu přísně.

– A vše to holdem jest Tvé nesmrtelné písně,

jež jako otcům kdysi, tak nám, tak příštím dnům

snů, tužeb nejsvětějších je evangelium –

„Dál, dál!“ už nevrle to z hrobu duní znova.

– Chováme v paměti ta všecka Tvoje slova –

„Nic o mně!“ vzkřikne nyní to srdce rozchvěné,

„chci vaše činy, skutky – jen fráse, fráse ne!“

Tu trudno odvětit...Tu mlčet musíme...

A hrozně horlící hlas znova zahříme:

„Nač tedy plané třesky té slávy jalové?

Což moje matka Sláva? Což moji Slávové?“

– Ach, rozdrobeni dál, tak jako za dnů Tvojich,

své síly ztrácíme v cizích i vlastních bojích

a nadarmo to všecko: Slavie každým dnem

se víc a více stává jen bájí, přeludem.

A sami nevíme, proč trest ten, čí to vina.

Snad kletba odvěká, snad záští Hospodina,

a nejvíce je trpko, že nelze tušit dne,

kdy všecko to se změní, čas lepší zasvitne. –

Teď chví to tesklivě tam z hlubin hrobu, z dola:

„Ne kletba, záští ne – proč? – jedna řádka volá

vám z mého testamentu, jste stále ve bludu:

vždy vlastními jste strůjci svých vlastních osudů.

Ó tak bych modlil se, jak modlil jsem se prve:

kéž trochu železa do vaší vnikne krve,

vy měkcí, duše z vosku, nestálí, vznětliví

jak sláma, z které v posled troud zbývá práchnivý.

Ó tak bych křičel k vám, jak kdysi, po stokráte,

vy, kteří tenkrát jen ze žuly hlavy máte,

když s bratry pokrevnými je v půtce srážíte –

však nač mé staré rady, nač slova řeči té?

Mně zbývá plakat dnes, jak plakával jsem kdysi,

když v duše hlubině se k slzám žluč jen mísí –

Nač jste mne probudili? Pro kalich svojich muk?

Pro moji slávu? Sláva!... Ach, hořký, prázdný zvuk!...

Kdys... pravda... přál jsem si své touhy v jednu složit:

po letech jedenkrát tak ještě moci ožít...

v den splnění svých snění, a tak je v květu zřít –

však dnes – ach dnes to není... chci dál zde hluše tlít...“

A srdce z ocele tam dole zmlklo...Thuje

ten šedý náhrobek svým listím zahaluje...

a ticho leží kolem... a voní noční květ...

a malý šedý slavík tam neustává pět...

Pryč s pósou slavnostní! Nač sypat písek v zrak?

Dny slavné došumí, a rádi svléknem’ frak

a rukou přejedem’ po spokojeném čele:

„Nu, slavnost Kollára se vydařila skvěle!“

A jeho kniha kdes ve skříně hlubinách

dál bude ležet zas, dál na ni padat prach –

a bude dobře tak: v ní blesků roj je žhavý,

jenž v duše by nám bil a pálil naše hlavy.

K svým frásím zvonivým se zase vrátíme,

jež zatím staly se, jak – ani nevíme,

už vzduchem, vínem nám a chlebem každodenním,

pít, jíst a dýchat je zas budem’ s zanícením.

A když i časem v nás se ozve svědomí,

s hrdostí rodičů je skonejšíme my:

že pevně stáli jsme na vykázaném místě,

a, kam jsme měli jít, že syn tam půjde jistě.

Tož v historický teď se vnořme kalendář,

čí slavit památku a komu dát zas zář,

kde nový proslov vzít, jenž hřměl by vrahům hněvně –

Ach srdce z ocele, spi dole pevně, pevně!