Při partii.

Sychravý podzim v okna bije,

čas při šachu jde v myšlénkách,

čaj zlatý z číší štíhlých kouří...

Jak dlouhým je ten každý tah!

Professor šedý se svým tchánem

si sedá vážně k partii,

a s úsměvem tak sarkastickým

tah mistrovský vždy zapijí.

Jen křesla houpací se ozvou,

pak ticho zase na chvíli,

se stropu velká lampa hoří,

a krb jen časem zakvílí.

Před krbem ve fauteuilu rudém

tak sama paní usedla; –

jak od sňatku líc její snivá

jak uvadla a pobledla!

Ba práce v rukou roste zvolna,

jak v šachovnici každý tah,

čas prchá více v zpomínání

a v rozmaru a ve slzách.

Ó jak je ráda, když jde večer,

a nemusí již poslouchat

výklady suché, pedantické,

ni přísných řečí nudný chlad,

ni zmínky, jak se rheuma vrací,

logiky nové přednosti,

jak mládež autoritu mučí

svou tvrdohlavou leností!

Tu vzpomíná zas prvých lásek,

a plesů, hudeb vířivých,

a parků starých, zasmušilých,

a stezek, listím pokrytých,

a přísah starých, jež se zdají

bít v okna s větrem o závod,

jak ptáků křídla zlých a dravých

a netopýrů děsných rod

na rakev, jíž byl salon šerý,

jenž srdce její pohrobil,

a urval mladým srdcím navždy

a starci dal je za podíl,

jenž netečně hrál šachy dále

a jen to zbožné přání měl,

by matem zničil protivníka

a rheuma chvíli zapomněl,

jak o její by hrál tu mládí

a krásu, jež se rozvíjí,

ba o sny též a tajné touhy,

jimiž se v snění opíjí!