Při poháru.

Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny,

z tvých ňader růžových kdy srší rubíny

a ohněm rty mé pálí:

na chatu maličkou, na zápal dětinný,

na krásné pohádky u krbu rodiny

hoch zapomíná v dáli!

Což jinak šumělo mu víno v konvici,

když tiskl na srdce to děvče, měsíci,

když ručky se mu třásly;

když čistý ruměn mu tak rděl se na líci

a očka plála tak, že hvězdy zářící

v jich lesku bledly, hasly!

Hoj, srdce blouznivé, můj snílku nebohý,

ach, dlouho věřilos na lásku, na bohy,

dnes vše juž tobě k smíchu:

jak hoch tvůj satana kdys chytil za rohy

a božskou škrabošku mu hodil pod nohy

i zdupal jeho pýchu!

Hrd na své vítězství, jak plesal šílený

a nebe k hroudě své chtěl strhnouť rameny

a zasmáť se mu trochu?

Že ale nemohl na vrch ten skleněný,

jak hledal v konvici své nové edeny –

hoj, vzpomínáš-li, hochu?

Ha, mlčíš, divoký? a teskníš po tichu,

že v ruce zbyla ti jen tříšťka z kalichu,

v němž vzňala se tvá touha?

Že v bídném otroctví jsi úpěl za pýchu

a tváře pobledlé že hnala do smíchu

ti slza studu dlouhá?

Jen polož na srdce zas hlavu nebohou,

a v něm-li písně máš, ty v let ti pomohou,

ty peklo s nebem spojí...

Nechť jako meteor, jenž letí oblohou,

v sta hvězd se rozsypeš, jen zem když pod nohou

ti údiv znepokojí!

Hoj, toku červený, kdy šumíš z hlubiny,

z tvých ňader krvavých kdy srší rubíny

a ohněm rty mé pálí:

na chatu maličkou, na zápal dětinný,

na krásné pohádky u krbu rodiny

hoch zapomíná v dáli!