Při pohledu na mé spící dítě.

Čte duše moje v knize upomínek,

ctě v památníku ztraceného jara:

tak záhy sprchnul radostí mých vínek

a níž a níž se kloní hlava stará.

Aj nekloň se, ty stará moje hlavo,

za vínek růžový ti vzrostla křídla

a pohledneš-li na levo a pravo,

tu kastalská ti všude kynou zřídla.

Vždyť mládneš zas, kdy maličkou svou dceru

znáti učíš svět a srdce knihu zlatou,

a na ňadrech-li blažen při večeru

tu svoji vílu hejčkáš boubelatou.

Či netušíš, jak v ní se obnovuje

zas mládí tvé, tvá láska, píseň štěstí?

Věz, jeseň kmeni proto listy ruje,

by pod ním zjara kvítí mohlo zkvésti! –