Při pohledu na obraz Fornariny.

Co dělat mám? Vše o tvé mluví kráse,

tak duši bohaté, tak prosté zraku,

od úst, jež rovna planému jsou máku,

až ku hedvábné, zlaté oka řase.

Od ouška, jež se tají v hustém vlase,

od vlasu, jenž plá jako slunce v mraku,

od hlasu, jenž by nápěvem byl ptáku,

až k úsměvu, v němž nebe otvírá se.

Ó kdybych u tvých malých nohou seděl,

ten sonet snad bych dopsal skráň v tvém klíně,

jak Rafael kdys psával Fornarině.

On šťastný! štětec ku svému měl slovu,

co toto řeklo, onen dopověděl –

já chudý stokrát začínám vždy znovu.