Při pohledu na pasoucí se stádo laní.

Ať ranní plane zoře,

ať večer jde a zhluboka noc padá,

vás laní dlouhá řada

se prohání tu čile po oboře,

kde přes zelená luka,

hle, bystrý potok v dálku prchá spěchem

a žežulka kdy kuká,

stráň každá tady odpoví jí echem.

Jak často v prvním mládí

jsem pozoroval tiché reje vaše,

dav celý kterak plaše

se ohlédne a ryčně v dálku pádí,

přes louku, potok, strouhy,

přes křoviny a mlází,

až v dálce zmizí náhle

jak obraznosti hravý přelud pouhý.

Ó kterak často viděl

jsem tiché vaše štěstí,

jež divem pouze vám jsem nezáviděl...

Teď pokojně se paseš

a klidně ležíš, drahých laní stádo,

zde na zelené louce

vždy podvečerem usedáš si rádo,

zde učíš svoje mladé

si klidně hráti v trávy klíně měkkém,

se na svět velkým, smutným okem dívat

a báti se a prchat před člověkem.

Ó nevinné hry tvoje

jak člověk onen závidět ti musí,

ten, před nímž prcháš a jejž od mladosti

jak těžká můra palná starost dusí,

co bude dnes a zítra

a proč ta zem tak bídné tvory hostí,

jak je on sám a jak je lidstvo celé;

a k čemu bez účele

a bez užitku prchá život lidský

a proč je bídným vždycky

dav nešťastníků ubohých, jimž bída

a hoře, nemoc, nouze

to bezesné a trpké lože hlídá.

Proč útěchy tu není, není, není,

a proč je člověk zrozen k utrpení,

proč ztrpčena mu pláčem,

byť nevědomým, chvíle žití prvá?

Proč ze všeho, co dýše, žije, trvá,

on jediný, sám jeden cítí pouze

hlod života a myšlének svých tíži

a jediný se hříží

s šíleným smíchem v propast těžkých záhad

o životě a smrti

a jediný a sám jen cítí sahat

v tvá teplá ňadra pravdy ruku chladnou

i dýku její ostrou,

když poznání jej drtí,

že nyní žije, cítí

a zítra bude zpráchnivělou kostrou...

Ó drahé, vlídné laně,

vy prosté děti ze samoty lesní,

jak hrajete si v trávě,

z vás na zelené louce žádná nesní,

že ten, který vás děsí,

sám v mukách, rozervaně

před myšlénkou svou vlastní prchá v lesy.

Vy nevíte, že stůně

tou myšlénkou, že nikdy, nikdy tady

ztracený život mladý

tu nedovede, běda, vyrvat z tůně

té veliké a hrozné

věčnosti, moci šílené a děsné.

Vy nevíte, že v děse

ten často hlavou v tvrdé dlaně klesne,

kdo pánem všeho zve se.

Vy nevíte, že strádá

a trpí, hyne, vždycky v jeho hrudi

že zoufalství se budí

a věčný spor a váda.

Vy nevíte, jak často

uštvaná duše shodila by ráda

to těžké jarmo, jež ji poutá k žití,

jak často člověk cítí

v šíleném pláči myšlénky té ostny,

až zmizí tento život bezradostný,

že člověk bude ničím

a před smrtí, jež věčnosti se rouhá,

tak děsně trpasličím

a menším vás, jimž smrt je krátkou chvílí,

co on svůj život dlouhý

zde v hoři prázdné, neskonalé touhy

tu stokrát mře a šílí.