PŘI POHLEDU Z TOČNÍKA.

Ten kraj je pustý, jak by včera ještě

byla šla nad ním sucha, krupobití

a velké deště.

Ó je to smutek, co tu v zem se řítí,

kde jíní padá v žita zaoraná

a v škarpy u cest suché lupení!...

To bylo v jeseni

za pochmurného, studeného rána.

Já nedíval se tenkrát sám v tu zemi.

Zde někdo byl, kdo hluboko as cítí

a patřil němý.

Snad Bůh, snad poutník, jenž sem zbloudil z žití –

však byl tu kdos – a potom zmizel v dáli,

dřív, nežli já jsem na vrch vystoupil:

já nevím, kdo to byl –

však v trávě po něm velké slzy plály...