PŘI POLÍVCE.

Ať jí dobrou polívečku,

kdo chce dlouho žít,

kdo chce plnou kolíbečku

zdravých dětí mít,

kdo chce zdravím zářit, kvést

jak růžová ratolest.

Pěkně prosím, berte jako doma,

žena muže, muž ať ženu nutí –

myslím, pravda všem je povědomá,

chladná polívka že nemá chuti.

Berte, berte, líbezně tak voní!

Nuže s chutí pustíme se do ní!

Naber si, ach naber,

kmotříčku můj zlatý,

chutné polívečky

talíř vrchovatý:

možná, že k vám potom

do světničky z rána

s roztomilým kloučkem

vletí paní vrána.

K nám už, kmotře, vrána

dětí nedonese;

jsme už na to staří

a pak skryti v lese,

k nám si dosud vždycky

cestu pomýlila,

za to dvojnásobně

jiným nadělila.

Kterak přijdeme my,

chudí lidé k tomu,

že se vyhne vrána

bohatému domu,

nespravedlivě že

vletí do chatky,

jako na příklad k nám

třikrát s dvojčátky?

Krmaš, krmaš, veselme se, juch!

Na stůl masečko se nese, juch!

víno, pivo, kořalenka, juch!

nevysychá hostům sklenka, juch!

Budiž ticho kolkolem.

Kdosi šoupá pod stolem.

Mojím milým úkolem –

Já se bojím, je tu pes!

– jesti, drazí milí, dnes,

bych na větší oslavu

do zdejšího kruhu vznes –

Vyhoďte jej, ohavu!

– trochu nadšení a vzletu,

perel, jasu, hudby, květů.

Panu učiteli sláva!

Krásná princka kdysi páva

pásla v čarokrásném parku,

a jak v pohádkách se stává,

jel kolem ní na kočárku,

který zářil stříbrem, zlatem,

vznešený princ tryskem, chvatem.

Jak jen spatří princku naši,

seskočit chce, koně však se plaší.

Náno, já chci koníčka!

Poprosíme tatíčka.

Zticha buďte! Koně zplašené

pádí po zahradě zelené,

sličná princka líce zděšené,

páva držíc na hedvábné šňůře,

stojí jako v zemi vryta.

Muži, ty jsi nedopita!

Hoďte něčím po nestvůře!

Vidí s hrůzou princ, jak k zemi klesá

zrovna pod koně a pod kolesa. –

Koně pádí, jak by pustil běsa,

princka s pláčem na mrtvolu klesá,

z blízké studny džbánek s vodou chopí

a krvavé rány, bledá, kropí.

Rány se hned celí, princ už dýchá,

vstává – za koni však nepospíchá,

na princeznu patří jen a vzdychá:

„Zjeve luzný, zlatá pampeliško. –

Mámo! Zticha buď! Mě bolí bříško.

Koláčem mu zacpi hubu!

Chtěl bych míti archandělskou tubu,

do světa bych mohl vytroubiti,

žes svou krásou vzkřísila mě k žití.“

Princka skromně kloní sličnou hlavu

zardělá jak oblak na azuře,

přioděna v skvoucím zlatohlavu,

páva držíc na hedvábné šňůře,

s princem ruku v ruce v před se šine

cestou, která růžemi se vine,

odkud pramen stříbroskvoucí řine

ku jezeru, v němž se zámek zhlíží,

šeptajíce, milenci se blíží.

Sladká dřímota mi oči klíží.

S královnou král na prahu je vítá.

Sluha koně poplašené chytá,

krotí, ukrocené k stáji vede

čarokrásné hřebce zlatohnědé.

Milejší mi telecí je kýta,

korbel piva než ta povídačka.

Lépe v lese poslouchati ptáčka.

Princ o ruku prosí jedináčka,

rodičové s plesem přivolují.

A hned trubačové v rohy dují,

zasnoubení světu oznamují

a zvou všechny ku hostině skvělé;

princka, na hedvábné šňůře páva,

rdí se blahem, národ křičí „sláva!“

Sláva panu učiteli, sláva!

Chvála Bohu, že už je to celé!

Nuže, mysleme si,

že ta hostina

na královském zámku

právě počíná,

my že dvořané jsme,

kněžny, státníci,

princem pan učitel,

princkou zářící

dcerka hostitele,

švarná Hanička,

květů nejsličnějších

vábná kytička.

Sestro, nevěstou je tvoje dcera.

Možná-li? Vždyť chce jít do kláštera.

Maminko, vy hned se prořeknete.

Haničko, je tohle pravda? rcete!

Jen jsem slůvkem včera nadhodila.

Do kláštera takováhle kráska?

Jistě, Haničko, vás trápí láska!

Věru, nepřicházím z udivení.

Ale vždyť to divného nic není:

ráda bych se vařit naučila.

Na Vsetíně klášter nový,

pěkný, bílý mramorový.

Všechna okna mřížovaná,

u jednoho hezká panna

stojí bledá, uplakaná:

Ach, co jsem to učinila –

za živa se pohrobila.

V plné síle, v mládí květu,

zavřela se všemu světu.

Proč mne otec nevaroval –

což pak dcery nemiloval?

Proč mi matka nebránila?

dávno provdána bych byla.

Po vůli mi dělávali –

za živa mě pochovali.

Pochovali do kláštera:

ach, já přenešťastná dcera!