PŘI „PRODANÉ NEVĚSTĚ“.

Jak vlahé vlny proud by náhle tebe ovál

v ledové poušti, kde jsi dlouho strádal,

jak drahé ruky stisk by tebe poceloval

ve chvíli přetěžké, kdy smutek na vše padal,

jako by známého tě větru závan vzal –

a s tebou stanul v kraji zcela jiném,

kde prvně děvče své jsi zulíbal

tam doma nad Berounkou pod Tetínem.

V pohnutí radostném, za něž jsem, žel, se styděl,

když hudby čaromoc mne v pouta svoje jala,

modravý šátek jsem kdes v modré dálce viděl,

jak naše maminka ho tenkrát nosívala,

a pole viděl jsem, kde v praskot zlatých klasů

zněl hmyzu zpěv a jásot skřivaní,

ta pole, kterými za oněch dávných časů

nás děti vodila, a její usmání.

A jak zněl hudby vír a tonů vroucích nával,

já lesních stromů šum jsem slyšel nad hlavou,

jak v ony dny, kdy otec sebou brával

mne do vsi přes pole, zavlhlou doubravou.

A zřel jsem vše, co navždy v nenávratné

hlubiny padlo: nevinnost a dětství,

i vše, co přišlo pak, a co snad bylo špatné,

smír, hoře, cynismus a vztek a pokrytectví.

A znovu prožil jsem své prvé lásky zmatek,

květ citů, pochyb květ, jenž pošpiněn v prach klesl,

svou květnou neděli a též svůj velký pátek,

a cestu křížovou, po níž jsem kříž svůj nesl.

Náš kraj jsem viděl zas a jeho podzimy,

jež slunným tichem se v luh nesly utichlý,

když konec prázdnin byl, údery ostrými

když větry říjnové do lesů zadýchly.

A věcí truchlivost a něhu rozloučení

a jízdu do Prahy, kde jiný život vřel,

kde o mém mladistvém a krásném poblouzení

kameny hovoří – to vše jsem zase zřel,

já zase Prahu zřel a západ nad Petřínem,

studentských nálad zas rozkvetly pomněnky,

a promenády zřel, kde pod závojů stínem

s Jeníky koketují Mařenky.

Zas bezstarostný hlas jsem zaslech’ starých druhů,

zas český vzduch mi stoupal do hlavy,

zas meze kvetoucí jsem polabských zřel luhů,

Ještěda obrysy a stráně Vltavy.

A duši mou zas náhle rozechvělo,

co včera myslil jsem, že dávno nebolí.

A nostalgicky srdce se mi rozželelo,

proč nikdy v Čechách jsem se nepodíval

do Babiččina údolí.

A jak zněl hudby vír a tonů vroucí nával,

myšlenek spletených mi hlavou letěl roj,

a v procitnutí zlém jsem stěží rozpoznával,

že sedím v Chicagu ve státě Illinois.

– Jak divno člověku, když náhle pomyslí si,

že svět jest jinde, zde že dobou touto

se píší noviny a tisknou časopisy,

a lidé sedí u kamen a čtou to.