Při sanici.

Prosinec se oděl v kožich bílý,

v brázdách polí strnadové kvílí,

siví vrabci u cesty se sváří;

koroptve se sluní na závěji,

zvonky saní do kraje se smějí,

v sněhu drobné diamanty září.

Po kraji se toulá Zima mladá,

sněžný pápěr na hlavu mně padá,

po silnici saně mimo letí

a v nich v šatech z hedbávu a koží

dvě rozkošná nadělení boží,

černooké, výskající děti.

Kočí vesel karabáčem praská,

vrány křičí, matka děti laská,

dujný sever skočně v polích víří;

v třesoucí se hlasy zvonků saní

dětských hlasů zvučí zajásání,

očka hoří, tvářičky se pýří.

Mně tím smíchem, v ňadrech spící kradí

vzbudila se upomínka mládí,

v jehož ráje zabloudil jsem v snění;

což jsem dbal, že vřavou větrů lednou

už co den vždy víc mi líce blednou,

horský kraj že v zimě rájem není.

Ruce mé hruď třesoucí se tiskly

a jak perly, z poháru jež tryskly,

krůpěje mi zarosily tváře;

pohlížel jsem za saněmi k dětem...

prchly, ptačím zmizely mi letem,

jenom proud zbyl po nich světlé záře.

Zdálo se mi pohádkou být prostou

z těch, jež pouze v dětské mysli rostou

zlatou růži na čarovném stonku,

jest však písní, na jíž verše hravé

pylem napadaly v době pravé

drobné rýmy z oněch saní zvonků.