PŘI SLUNCE ZÁPADU. (I.)

Při slunce západu – jak větry vanou –

na chmurném obzoru co šlehne plápolů!

Za mraků oponou, tak rozervanou,

ráj vidíš přeludů se světlou branou

a řeky růžové střed zlatých údolů...

A motýl duše tvé, již unavený,

v svém koutě šeravém teď probuzený

tím mořem svítícím kvetoucích oblaků,

zas křídly naráží na těsné stěny

jak atom oživlý kosmických zázraků.