PŘI SLUNCE ZÁPADU. (IV.)

Nad černým lesem střech plá západ vzňatý...

Břeh okeánu to, kde písek zlatý

jak hedváb měnivý až do vln splývá...

To snění teskného je sladká chvíle,

kdy tužeb oblaka dmou plachty bílé

jak loďstvo před plavbou, z níž není návratu...

A moje myšlénka v mdlém jizby vzduchu,

v tom teplu nemocném a bez vln ruchu,

se náhle probouzí jak ve snů záchvatu

a sandály si víže okřídlené

a mizí kams nad moře rozzářené

– jež v neznámo se táhne do daleka –

jak racek stříbrný když bouři čeká.