Při svíčce.

Můj kocour často mhouřil víčka

a zrak měl plný výčitek,

as jak by pravil: „Nač ta svíčka

i toho psaní nadbytek?“

A bílý aršík poetický

s mým veršováním mladistvým

můj přísný kocour zatměl vždycky

svou osobou neb stínem svým.

On chodil po stole, i plála

mi v očích jeho Nemesis!

(A zvláště jsem se jeho bála,

když satiru jsem psala kdys.)

Kol svíčky obcházel a vážně

svůj štíhlý ohon k výši pjal,

tak, jak by varovně a strážně

jím hrozil: „Jen si křídla spal!“

Ba pravdu měl! Neb viděla jsem

kdys kolem svého světýlka

se zmítat zmámeného jasem –

ach! ubohého motýlka.

Jak třepetal se kolem svíce!

Můj kocour, usadiv se v klid,

naň mžoural z Rhadamantské líce,

až obcházel mě hrůzy cit.

I křídla duše mé se chvěla...

Mé vzlety! jaký vy jste blud!

Jak často muška pohořela,

kdež chytrý kocour nedotknut!

Ba, v motýlku jsem zřela sebe:

můj los to, co se stane s ním!

I zírala jsem – – mráz mě zebe,

když na svou úzkost pomyslím.

Tak blízko k světlu! Jaká smělost!

Hle, jak to vábí, – zas a zas!

A přec mi káže obezřelost

tak mnohých kárců spásný hlas!

Zpod lidských brv znám ony zraky,

jež za motýlkem kocour slal...

Hle, motýlův let křivolaký

teď přímo v zkázu vrávoral!

Již vrazil v plamen, přeubohý,

a spálen spadl před soudce!

Tu kocour vskočil na své nohy

a spěchal k vzácné pochoutce.

Neb na všecko, co létat vídal,

měl laskominy vrozené,

rád lapal mouchy, rád je jídal,

a zvláště rád – ty spražené.

Tož tlapkou šlápl na motýla,

jenž sebou škubal před skonem,

a rozmačkav jej, seč v něm síla,

stál s hrdě vzpjatým ohonem.

Leč – jaké zadost učinění!

Ten ohon pyšně vypjatý

tak připražil se ve plameni,

jak bědný motýl křídlatý!

Hle, vztýčen u vítězoslávě,

vzplál modravými plaménky;

jak motýl – sám tak zbloudil právě, –

mně útěšné dav myšlénky!

Já tedy nejsem v světě sama

tím hrozným sklána zákonem:

já připálím se křídélkama –

a mravokárce ohonem.

Nač fantasii peruť stříhat,

jež bujně letí na svůj lov,

když bez ní též se může sžíhat

i pěšák ducha, filosof?

A jak si sžehnou ideály

svých náruživých křídel skvost,

tak moudré flegma též si spálí

svou morálku, ten dlouhý chvost.