PŘI VEJSLECHU

...V tom zas Anděl spustí: „A co strejc?

Co ten dělal?“ – „Kerej?“ – „Doktor Svítil!“ – –

Hned mně bylo jaksi veselejc,

už jsem za mák strachu nepocítil...

„Strejda Svítil?“ vopáčím – a v tom,

dřív než ceknu, vod husího rynku,

vidím, ’de jak živej... Cestou dom

skočí podívat se na maminku,

a už, beranicu přes huši,

vod Majorů na Huličku stáčí,

že naň čučím, bárci netuší,

sedá, pero v kalamáři smáčí...

Já jen koukám... A v tý hodině

vidím celej život strejdy svýho,

službu bližním, oběť rodině,

čistou píseň srdce nadšenýho,

celej život... Vod něho ’de zář,

světlo lásky, co jí v žití vznítil...

„Svítil?“, houknu Andělovi v tvář,

„na světě co dělal? Inu – svítil...“