Při vichřici.

Bij v okna moje, neptám se, kde stála

tvá kolébka – jsi lítá, to mi stačí,

jsi hrdé já, jsi výsměch mému pláči,

tvůj každý tep dí: co to je, být skála.

Ty prostoru jsi symfonie stálá,

měj hlavu příšery i ohon dračí;

tvá pata v moje dvéře ať se tlačí,

ať okna řinčí, lampa má ať splála,

tys veliký dech, v tobě cosi žije,

co věčné jest, kdy všecko odumírá,

kvil, stenej, hluč, třes ve základech zemí:

Já myslím pouze, co tvé křídlo bije,

jak mrtvým spí se, které hlína svírá,

v tvůj vztek jak vždy jsou grandiosně němí!